Blanka Ondrášková

Jmenuji se Blanka Ondrášková – je mi 60 let – má nemoc mne provází mým životem na počátku pasivně následně aktivně a zase pasivně.

Pocházím z rodiny, kde otec natolik pil alkohol, až se rozhodl léčit. Od mých 14 let jsem vyrůstala v suchém domě bez alkoholu. Ke svému životu jsem alkohol téměř nepotřebovala. S alkoholem jsem si začala pohrávat kolem 38 roku, kdy jsem postupně zjišťovala, že mi napomáhá k uvolnění tlaku na hrudi či bolesti v břiše při různých stresových situacích. Jela jsem na plné obrátky v práci i doma. Na sebe jsem neměla čas… výchova třech dětí, podnikání s manželem. Mé zdravotní potíže se stupňovaly. Koníčky zájmy postupně mizely. Kolem roku 2001 jsem již začala pít v ústraní a zvedat si tak mé skleslé sebevědomí, brečívala jsem litovala se. Říkala jsem si co dělám špatně, vždyť jsem vše myslela tak dobře…úsměv, který jsem vždy kolem sebe rozdávala mizel. K víno jsem si občas střídala a tvrdým alkoholem. Kolik jsem toho vypila? Nemá smysl uvádět, mně stačilo podstatně méně něž některým, které s alkoholem měli takzvaný nácvik a více vydržely. Říkávala jsem si – hodně lidí, klientů se mi vyzpovídává, já jim naslouchám a sama bych potřebovala pomoc, o kterou jsem si neuměla říci.

Vše jsem nosila v sobě a když jsem se napila, chtěla jsem to řešit - hádky, nesrozumitelnosti, vše se stupňovalo. V roce 2004 mi bylo jasné, že to tak nejde, neuměla jsem to uchopit. Pod tlakem manžela jsem šla na první léčení – nebylo to u Apolináře. Po návratu z léčení jsem přes 4 roky nepila – byla jsem "gerojka", vše jsem zvládala, ale nic jsem ve svém životě nezměnila. Po dalším léčení a recidivě v roce 2008 jsem hned jela na léčbu k Apolináři. Postupně jsem vnímala, že je to pro mne správný směr – musím začít u sebe nemohu někomu něco vyčítat. Vždyť dobrovolně jsem dělala chybné kroky a nedomýšlela je do důsledku. Když jsem byla v koutě – napila se alkoholu (který mi stejně nechutnal a vše zhoršoval). Mé změny byly velmi pomalé. Měla jsem strach, co se stane, když začnu prosazovat svoje já…své niterní potřeby ba dokonce požadavky na okolí, na druhé. V práci to jsem věděla, tam jsem si byla s sebou jista… to byla má parketa, tam jsem jela jako stroj s přehledem. To pomalé prosazování a sklouzávání do toho co jsem vnitřně nechtěla a stále pro klid doma a aby nebylo nesmyslné dohadování s manželem – opět jsem začala konat činnosti, které mne nikam neposouvaly. Ba naopak vedli k recidivě, vždy jsem hned volala k Apolináři. V roce 2009–2015 jsem vystudovala dálkově bakalářské studium a následně vysokou školu ekonomickou. Mé poslední napití alkoholu vyvrcholilo 26.12.2015 autonehodou. Jela jsme za manželem na akci a bytostně se mi nechtělo. Bezmyšlenkovitě jsem koupila becherovku – vypnutý mozek a cestou se posilňovala, vše skončilo autonehodou.

Z nemocnice jsem vola do Apolináře…. je zbytečné psát, co se mi honilo hlavou a rozepisovat pocity, zklamání sama ze sebe, mohla jsem zabít někoho jiného kdo za nic nemůže. Po druhé jsem přišla na svět a tento dar se nedává jen tak. Od té doby nepiji a trvale a důsledně abstinuji. Hodně jsem si z léčby u Apolináře odnesla. Pan profesor Heller a paní doktorka Pecinovská byli jsou a budou pro mne jedna velká spojená osobnost. Jsem jim za mnoho vděčná, že nade mnou nezlomili hůl…hodně slov, moudrostí, rad mi v určitých životní situacích vyplývá na mysli. Celý terapeutický tým…je pro mne souhra lidí, kteří dělají pro nás hodně a dávají nám kus svého já podporující profesní zkušeností. A děvčata … nemám slov kolik podpory, vzájemného porozumění a jak se u nás na Moravě říká kolik príma "bab" jsem potkala.

Ohlédnu-li se zpět za svým životem jsem to já, a nejsem to já… nikdy jsem si nemyslela, že i své interní věci budu umět řešit, tak jak je nyní řeším mám své já plnohodnotné, ano někdy se ozve to měkké, ale zase se vrátím k tomu zdravému já po boku s mou nemocí s ohledem k ní. S manželem budeme v roce 2025 společně kráčet 40 roků životem. S dětmi a s jejich rodinami a vnoučaty trávím krásné chvíle. Nechci psát román, ale vše nejde v krátkosti popsat … jsem vděčna za život a vážím si jej se vším, co k němu patří, i bolestmi. Blanka Ondrášková