Eliška Mikysková

Eliška Mikysková, narozena 1989, vdaná, bezdětná, žiji v Praze. Jsem vědecký pracovník a popularizátorka vědy. Abstinuji od roku 2019.

Na své rané dětství mám vesměs dobré vzpomínky. Byla jsem vždycky zvídavé a velmi přemýšlivé dítě. Ve škole jsem prospívala od prvního dne. Na 1. stupni probíhalo vše v klidu, měla jsem své tempo, žádný spěch a stres.Později jsem začala upadat do úzkostí a paniky. Z bezstarostného dítěte se pomalu stával uzlíček nejistot a splínů. Bála jsem se udělat chybu a přílišně vnímala názory okolí. Dělala jsem tedy věci, nad kterými jsem měla kontrolu a stranila se kolektivu. Nejraději jsem si četla. Postupně na mě doléhalo rozpoložení u nás doma, především vztah mezi babičkou a mamkou, které spolu neustále soupeřily.Čím jsem byla starší, tím více jsem vnímala, jak roste moje nejistota. Byla jsem sice hodná holka, která nedělá problémy, dobře se učí a poslouchá, zároveň ale ustavičně řešila, jak vypadám před okolím a všechno brala až příliš osobně.

Studium na gymnáziu i na vysoké škole mám v mlze. Pamatuji si jen paniku a věčný stres při honbě za známkami. Žádná radost ze života, vděk, laskavost k sobě, hrdost. Naopak, byla jsem na sebe ohromně přísná. I když mi okolí říkalo, že jsem chytrá, skvělá, milá, přátelská holka, nevěřila jsem tomu. Celý můj život se smrsknul do jedné velké bubliny s názvem "STRES". To, co jsem měla, uměla, jaká jsem byla, mi jednoduše nestačilo. Že je dokonalost nedosažitelná, jsem chápala na racionální rovině, ale ne na té emoční. Panoval ve mně neustále rozpor mezi tím, co chce hlava a co srdce. Už tehdy jsem byla skvělá, citlivá, vnímavá, chytrá holka, ale neviděla jsem to.

Poprvé jsem se napila alkoholu na táboře, když mi bylo 15. No napila, rovnou jsem se opila! S alkoholem jsem se dále setkávala pouze o prázdninách, na táboře, a pokaždé, když jsem se napila, jsem měla výčitky, že dělám něco špatného. Mnohdy jsem pila jen proto, abych nevybočovala. Na vysoké škole jsem se účastnila párkrát za rok nějaké zábavy. To jsem se většinou opila. Alkohol mi pomáhal se uvolnit, zároveň jsem nechtěla vybočovat. Uvolněná jsem ale vůbec nebyla, pořád jsem si připadala nepatřičně, alkohol mi nedodával potřebné sebevědomí. Postupem času jsem si uvědomovala, že mi alkohol pomáhá jinak – dostat se do stavu, kdy mi věci, které se kolem mě odehrávají, jsou jedno. Tlumil moji neustále přemýšlející mysl a bylo to nebezpečně příjemné. Začala jsem si postupně kupovat alkohol i domů.Pak už se mi všechno začalo sypat, jak domeček z karet. Hledala jsem další a další důvody, abych mohla říkat, že jsem nemožná a k ničemu. Vlastní (sebe)ponižování nebralo konce. Taky jsem byla tlustá. Teda, myslela jsem si to. 

Přestala jsem jíst a co se mi sníst podařilo, jsem okamžitě zvracela (psal se rok 2014). Hladověla jsem a často měla kocovinu. Můj život se proměnil v čiré zoufalství. Pak přišla 1. hospitalizace, vážila jsem 40 kg. Nastoupila jsem na denní stacionář poruch příjmu potravy (PPP) a nakonec i na ústavní léčbu. Kvůli pití jsem vydržela jen dva týdny. Zoufalý byl partner i moje rodina. Vůbec mi na tom nezáleželo, nezáleželo mi totiž ani na sobě samotné. Následovala 2. hospitalizace a ústavní léčba PPP. Tehdy už jsem docházela do Apolináře, ale pořád nepřipouštěla, že jsem alkoholička.Po léčbě na PPP jsem abstinovala a jedla. Všechno ale bylo na sílu, strašně jsem se styděla. Chodila jsem sice na doléčovací skupinu do Apolináře a do Ondřejova, ale všechno, co jsem tam slyšela proplouvalo kolem mě, sklouzávalo po mně. Uvnitř jsem se nezměnila a posunula kupředu jen, co se PPP týče. Abstinovat jsem vydržela sedm měsíců, pak jsem se znovu napila. Prakticky okamžitě jsem propadla spárům závislosti. Začala jsem téměř nezřízeně pít. Partner už byl na dně a já jsem tam rychle padala. Tušila jsem, že je zle, ale ani to se mnou nehnulo – bylo mi to jedno a nebylo nic, co by mě zastavilo. Chuť žít byla nakonec silnější. Během chvilkového prozření jsem zavolala do Apolináře a objednala se na ústavní léčbu. To mi zachránilo život!

Je to pět let od léčby v Apolináři. Pět let abstinuji a normálně jím. Můj život není dokonalý a ani já nejsem dokonalá, ale o to vůbec nejde. Žiju! Užívám si života pro sebe, ne pro ostatní, a jsem tak spokojená.