Helena Harabinová
Kdy jsem se s alkoholem potkala poprvé a kdy jsem se poprvé opila? Řekla bych, že vše začalo na vysoké škole. Tam odtud si pamatuji, že jsem sice nepila často, ale pamatuji si z těch dob, že se mi poprvé stalo to, že jsem druhý den po pití měla "okno". Už tehdy jsem si asi uvědomovala, že to s alkoholem neumím a že nevím, kdy mám dost. Ale protože jsem nepila denně, ale spíš při nějakých oslavách, tak jsem to brala tak, že to mám pod kontrolou a že přeci nepiji každý den.
To mi vydrželo skoro dalších 20 let, nikdy jsem nepřešla do denního pití, tak typické pro ženy, t. j. nikdy jsem nebyla "hladinkářka". Ale byla jsem typický "kvartál". Tj. měla jsem vždy pár dnů, kdy jsem pila a pak jsem dokázala mít různě dlouhá období, kdy jsem se alkoholu vyhýbala. I proto mi stále přišlo, že nemám problém a navíc i v zaměstnání a mezi známými jsem viděla lidi, kteří pili denně a měla jsem pocit, že to jsou ti, kteří ten problém mají. Posledních pár let před mojí první návštěvou u Apolináře jsem už svoje pití nezvládala, ale to už jsem si to odmítala přiznat a protože jsem si dokázala udržet práci a zastávala vyšší manažerskou pozici, stále jsem se utěšovala, že se přece nic neděje.
Mým největším zrcadlem toho, že je něco špatně byla moje dcera, která se mnou ještě bydlela v letech jejího dospívání, ale v 18 se odstěhovala a ta mi jasně dávala najevo, že problém s pitím mám.
Ten kdo mne ale nakonec dostal na první schůzku k Apolináři byla moje sestra, která jako dítě zažívala alkoholismus našeho otce, já si na něj nepamatovala neb se s ním moje maminka rozvedla, když mi byly 3 roky. A ta mi řekla, že mám problém, že tohle zažila s otcem a že bych si měla jít s někým promluvit a domluvila mi schůzku v Apolináři. Jak to dopadlo je jasné. Byla mi doporučena ambulantní léčba, protože na mne pití nebylo vidět a měla jsem stálé zaměstnání. Tenkrát jsem to brala jako výhodu, ale vlastně se to časem ukázalo jako nevýhoda, protože jsem si jen oddálila to, co muselo nevyhnutelně přijít….
S ambulantní léčbou jsem abstinovala více jak 4 roky a ani mi to nepřišlo tak těžké. Ale když jsem se pak k alkoholu vrátila, byl to tak rychlý návrat do alkoholových několika denních problémů, že jsem se sama dobrovolně přihlásila k ústavní léčbě.
Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě a dodnes říkám, že 4 měsíce v Apolináři byl ten největší dar, který jsem sama sobě mohla dát. Získáte 4 měsíce luxusu = času jen pro sebe, bez vlivu okolí, bez rušivého vlivu mobilních telefonů, internetu. Máte čas na to, aby jste se zabývala sama sebou, aby jste sama sebe pochopila a naučila se žít sama se sebou.
Program v Apolináři, který sestavil před lety Doc. Skála je dle mého názoru naprosto výjímečný a unikátní, protože vám dává možnost komplexního sebepoznání a zároveň možnost rozvoje osobnosti. Žijete v komunitě žen, která simuluje společnost, kde jsou různé funkce, povinnosti a řád. Máte individuální i společné terapie, terapii prací, sportem, psaním, atd. A přitom máte zajištěnou střechu nad hlavou, 3x denně teplé jídlo a návštěvy o víkendech.
Jsem momentálně 19 let po léčbě, z toho 14 let podnikám. Absolvovala jsem mnoho kurzů osobního rozvoje, měla jsem (a mám) své kouče, přečetla jsem mnoho knih o osobním rozvoji a stále na sobě pracuji, ale to co mi do života dalo nejvíc, byly právě ty 4 měsíce léčby u Apolináře a od té doby soustavný doléčovací program, kterého se pravidelně účastním.
Jsem abstinující alkoholička a dnes už můžu říct, že jsem hrdá na to co jsem dokázala. Jak se v životě neustále posunuji dál, rozvíjím se. Jedno z mých poslání je sdílet s ostatními mé zkušenosti právě i z Apolináře.
Vždy jsem chtěla vrátit zpět do společnosti to, co jsem já sama díky Apolináři získala a i proto jsem se rozhodla stát se součástí vedení této organizace Pavučina z.s., která pomáhá ženám co prošly léčbou začlenit se zpět do společnosti a žít plnohodnotný život.