Iva Kočová

Od roku 1997 jsme žili se dvěma syny závislými na heroinu. Tohle dlouholeté tíživé období, ze kterého jsem neviděla východisko, mě nakonec dovedlo ke hledání úniku a úlevy v alkoholu. Postupně jsem se ale už nedokázala bez pití obejít, naplno pak závislost propukla v roce 2005.

V létě jsem krátce zkusila ambulantní léčbu, ale pak mi v červenci zemřel otec, na léčbu jsem přestala docházet, situace se zhoršovala a když už jsem nevěděla kudy kam, nakonec jsem koncem října 2005 nastoupila na čtyřměsíční léčbu do Apolináře. Léčbu jsem dokončila, dodržovala jsem všechna doporučení terapeutů ohledně doléčování, s léčebnou udržuji úzký kontakt dodnes.

Naučili mě tam to základní – hledat východisko z problémů, naučit se problémy řešit, budovat si sebevědomí a sebedůvěru. Dnes je mi 67 let, a přestože oba synové zemřeli (mladší na předávkování a starší, který se nakonec úspěšně léčil a abstinoval, zemřel po operaci srdce) a s manželem jsme to neustáli a rozešli jsme se, Apolinář mi pomohl jít dál.

Zůstala jsem sice sama, ale mám za sebou zázemí Apolináře, kam se mohu kdykoliv obrátit o pomoc, po téměř 19 letech abstinence mám velký okruh přátel i pár těch hodně blízkých, na které se mohu spolehnout a bez kterých už si nedovedu život představit. Společnost i radost mi dělají moji psi, mám báječného vnuka i snachu.

Apolináři a jeho terapeutickému týmu doslova vděčím za svůj život a ráda bych teď zase já nějakým způsobem pomohla dalším ženám, které se do podobné situace také dostaly a třeba nevědí, co si počít, kam se obrátit, nebo jsou krátce po léčení a uvítaly by radu nebo pomoc. Právě proto je tu svépomocná organizace Pavučina, kde si můžeme pomáhat navzájem a já se do ní rozhodla aktivně zapojit.