Kdo jsme?

Jsme svépomocná organizace žen závislých na alkoholu a jiných návykových látkách (lécích, drogách). Fungujeme díky aktivitě prof. Jiřího Hellera a bývalých pacientek léčebny v Lojovicích od roku 1988. Nejdříve jako občanské hnutí, od roku 2020 jako "zapsaný spolek".

Jsme Pavučina. Síť. Záchranná síť.

Co děláme?

Aktivně se podílíme na práci ambulantní psychoterapeutické skupiny, jejímž posláním je podporovat a pomáhat ženám, které prošly čtyřměsíční ústavní léčbou v pražském Apolináři. Působíme v celé České republice a máme kamarádky i na Slovensku.

Proč to děláme?

Pro abstinující ženy jsme záchytným bodem ve chvílích, kdy si nejsou jisté samy sebou, kdy mají problémy, nepohodu doma, nejistotu v práci.Udržujeme kontakt jednak v rámci doléčovacího programu, tak i individuálně mezi sebou.

Historie -Pavučina z.s.

V průběhu r. 1988 se vytvořily spontánně dvě spolupracující skupiny pacientek vázané na ambulantní doléčovací skupinu v Praze a Bratislavě. Spojením těchto dvou skupin došlo k založení ženské svépomocné organizace pro závislé, která dostala jméno Pavučina. Bratislava a Praha zůstávají základními centry Pavučiny. Po rozdělení Československa se i Pavučina rozdělila na českou a slovenskou část, které spolu dodnes úzce spolupracují.

V květnu 1989 se uskutečnil první výcvikový týden v instrumentálním vybavení abstinujících pacientek, které měly zájem pomáhat jako laické terapeutky. Výcvik byl zaměřen na rozšíření teoretických znalostí, schopností sebereflexe a empatie a především rozšíření instrumentální výbavy pro pomoc vzájemnou, nyní však již i dosud neléčeným, leč léčbu potřebujícím lidem.

Původním záměrem Pavučiny bylo pomoci recidivujícím ženám zastavit recidivu návratem do léčby a tím i k abstinentnímu životnímu stylu. V další etapě vývoje Pavučiny ve druhé polovině 90. let se objevila myšlenka vybudování léčebného zařízení, kde terapii zajišťovaly laické terapeutky – abstinující závislé ženy, pod vedením zkušeného terapeuta.

Vzniklo tak zařízení v Kladně – Budeničkách. Zde byl postupně vybudován celý systém zahrnující terapeutickou komunitu, chráněné bydlení, azylový dům, ambulance a manželská poradna, účast laických terapeutů zůstala nadále jako důležitá součást systému.

Postupně se aktivita členek Pavučiny zaměřila na oblast doléčování, respektive na jeho rozšíření o nejrůznější volnočasové aktivity pro abstinující a jejich blízké.

Pavučina má svůj účet, z něhož se přispívá na doléčovací aktivity, popř. přispívá na náklady spojené s doléčováním sociálně slabším pacientkám. Pavučina spolupracuje s českými i zahraničními svépomocnými organizacemi.

"Pomáháš-li druhému, pomáháš sama sobě."

Tyto zásady formulovala v roce 1992 Alžběta Limberská, zakládající členka Pavučiny.

Chci-li někomu pomoci, udělám to. Co nejdříve se však spojím s další členkou Pavučiny nebo i terapeutem. Situaci s ní proberu, poradím se. Vždy se snažím o kontakt s rodinou závislé. Tento krok je důležitý, tíhu i odpovědnost přenáším na více lidí a nedostávám se do kolotoče problémů které by mohly udolat i mě.

Na člověka závislého na droze nesmím pospíchat a chtít po něm, aby se šel hned léčit. Rozhovory s ním - pokud má zájem - (nebo s někým z rodiny) mají informovat o cestě, kterou závislý půjde, bude - li pokračovat v konzumaci drog. To že sám (případně rodina) uvidí, že se jeho stav vyvíjí tak, jak bylo řečeno, přivede jej znovu k rozhovoru, nebo radě.

Nenechám se odradit drobnými či většími neúspěchy. Vím, že ovoce dozrává také celé léto a víme, jak chutná nezralé. I přes veškeré úsilí se pomoc nemusí dařit, ale může se podařit někomu jinému. Ani tehdy není třeba mít pocit neschopnosti pomoci, naopak najít někoho dalšího když nestačím sama, je pomoc cenná. Vždy si připomenu, že jsme každý jiný - proto jsme lidé. Co vyhovuje mně, může být nepřijatelné pro druhého, proto je dobré zapojit do akce - pomoc závislému - více lidí. Vzpomeňme na skupinovou psychoterapii, kterou jsme prošly.

Nelituji nikdy žádné námahy, byť byla zbytečná ze současného hlediska. Každou investici čas zhodnotí. Nezapomínám však na sebe, rodinu, své zájmy a svůj soukromý režim. I při pomoci jsem sobec a beru na sebe jen tolik, kolik bezpečně unesu. A to i za cenu toho, že moje pomoc bude jen nepatrná, může však být základem pomoci většího rozsahu. Zde platí především to, že jsem schopna pomoci jen když jsem sama v pořádku.

Pokud poskytnu finanční či materiální pomoc, nečekám, že se mi vrátí přesně ve stejné formě. Pokud tuto formu pomoci nemohu oželet, tak ji prostě neposkytnu bez dalších výčitek.

Vzájemná pomoc - asi nejčastější a nejvyužívanější. Telefonům, rozhovorům i dopisům je potřeba především naslouchat. Hledej problém toho druhého, pátrej pak ve své paměti zda jsi už v takové situaci byla a jak si se při tom zachovala, jak děj probíhal, co se ti nepodařilo a co naopak ano. Reprodukuj své zkušenosti, sděl výsledek i negativní. Sama máš zkušenost, že když obdobný problém mají i ostatní a podaří se jej vyřešit, ztrácíš nejistotu i ty.

Každá pomoc je uloženou investicí do sebe a může se ti tato rezerva kdykoliv hodit. O co více mi okolí nerozumí, o to více potřebuji vedle sebe člověka se stejným problémem.