Petra Macková

Vždy jsem se ráda bavila ve společnosti a také jsem se vždy ráda napila.
Alkohol mi pomáhal překonat ostych, byla jsem uvolněná, zábavná, cítila jsem se obdivovaná. Bez alkoholu nebyla zábava. Ale měli to tak více méně všichni z mého okolí apřipadalo mi to jako přirozená součást života.

Časem jsem se vdala, s manželem jsme se odstěhovali na venkov a narodily se nám tři děti.
Manžel měl náročnou práci a domů se často vracel unavený až v noci. Starala jsem se o tři děti, psi, dva domy, hektarový pozemek a při tom všem jsem byla přesvědčená, že musím být " super máma, super partnerka" a všechno zvládnu. 4 roky jsem se alkoholu ani nedotkla.

Začalo to nenápadně, objevila jsem kouzlo večerní skleničky vína. Skleničky, která večer rozpustila únavu z celodenního běhání a starostí aby vše běželo tak jak má. Nějakou dobu to fungovalo skvěle, měla jsem nadstandardní výkony, vše a všechny jsem zajistila a večer jsem byla usměvavá a stále pečující matka a manželka. Postupem času mi přestala jedna sklenička stačit a počet "zázračných skleniček" se začal
zvyšovat. Bylo to plíživé, nenápadné a vlastně velmi rychlé. 

Během jednoho roku jsem se z jedné skleničky dostala na jednu lahev, začala jsem být opět unavená, úzkostná a přidávaly se zdravotní problémy a problémy ve vztazích. Čím více jsem se v pití snažila rozpustit své problémy, tím více jich přibývalo, já to ale neviděla. Během dalšího roku jsem se dostala do závislostního kolečka, ze kterého již nebylo úniku. Pila jsem každý den a hodně.. Alkohol byl na prvním místě mého života. Věděla jsem, že takhle žít nemohu a ubližuji svému okolí, ale nedokázala jsem přestat, už to nešlo. 

Věděla jsem o velmi dobrých referencích na léčebnu u Apolináře, nicméně nebylo nic a nikdo kdo by
mne k nástupu do léčby dokázal přesvědčit. Neuměla jsem se vzdát své drogy. Situace se změnila až ve chvíli, kdy jsem měla autonehodu.. Byla jsem sama ze sebe vyděšená a znechucená. To, že se při autonehodě nestalo nikomu nic fatálního, jsem vnímala jako šanci o kterou stojím a musím ji využít.
Měsíc po autonehodě jsem nastoupila do léčby. Ten poslední měsíc před nástupem byl pro mne nejhorší: výčitky, strach, zklamání sama ze sebe, znechucení a všudypřítomný pocit, že při tom všem se nechci drogy vzdát.

Nástup do léčby byl ohromnou úlevou. Úlevou pro všechny mé blízké, ale hlavně pro mne. Najednou byli kolem mne lidé, kteří zažívají podobné problémy a také terapeuti, kteří rozumí tomu, co se se mnou děje. Terapeuti, kteří mi dávají naději, že mohu třeba ještě mít hezký a kvalitní život i když jsem jim to moc nevěřila. Pobyt v léčbě nebyl vždy jednoduchý, ale měla jsem ohromnou motivaci, léčbu zvládnout a pomalými kroky se navracet do života. 

Abstinuji 15 let a na léčbu vzpomínám s vděčností. Vážím si sebe sama, mám svobodný život. Život, jak ho znám teď, je krásný!