Šárka Morávková

Můj příběh se podobá všem těm stovkám dalších příběhů. Alkohol mi pomohl se uvolnit, měla jsem ráda zábavy, plesy, společnost. Pracovala jsem na místech, kde bylo běžné pít alkohol a po pracovní době chodit "pařit" s partou. I když obklopená přáteli a kolegy, žila jsem sama a nikdo mi moc zrcadlo nenastavoval. Postupem času jsem se stávala nespolehlivá, hádavá, podrážděná…

Ze skleniček vína se staly litry vína, z litrů vína panáky tvrdého a z panáků tvrdého láhve tvrdého. Zlom nastal v roce 2000, kdy mi kolegyně ve firmě, po dalším z mých průšvihů, navrhla, že zavoláme společně do Apolináře. Že jsou moje problémy už neúnosné a očividně se už ničím. Poslechla jsem a v létě 2000 začala chodit na antabus a ambulantní léčbu.

Po deseti měsících abstinence jsem se rozhodla odletět do USA a studovat angličtinu. Po pár týdnech jsem se napila a prožila šílených 5 měsíců v New Yorku. Do léčby se mi, jako každému, samozřejmě nechtělo. Pár měsíců jsem se propíjela do nejhorších stavů v mém životě, dokud nepřišlo rozhodnutí definitivně s pitím skončit. Bylo mi jasné, že vlastními silami to nezvládnu a rozhodla jsem se pro klasickou ústavní léčbu. Bylo to nejlepší rozhodnutí v mém životě. Prožila jsem 4 úžasné měsíce ve společnosti žen, které na tom byly stejně, nebo hůř, než já.

Od té doby důsledně abstinuju. A není to zadarmo, samozřejmě. Držím si celé ty roky určité návyky (suchý dům, z oslav po dvou hodinách pryč, nekupovat nikdy nikomu alkohol, regály s pitím míjet obloukem) a svojí závislostí se netajím. Naopak, velmi otevřeně o ní píšu, mluvím, snažím se propagovat nutnost ústavní léčby a hlavně doléčovacího programu. 

Mám úzké vztahy s Apolinářem od začátku svojí abstinence. Starám se o Facebookovou skupinu, pořádám pro odléčené pacientky zájezdy do evropských měst a jsem členkou výboru Pavučina z.s.

 Záleží mi na každé ženě, která našla sílu a rozhodla se řešit svůj problém společně s komunitou Apolináře. Naše soudružnost, přátelství a vzájemná podpora jsou obrovskou devízou především do začátků, kdy každá žena (po odchodu z léčby) potřebuje podporu ostatních a jistotu, "že to dá".