Taťana Machová
Jmenuji se Taťana Machová a narodila jsem se vlastně třikrát. Poprvé v porodnici v roce 1981, podruhé v roce 2008, když jsem přestala pít a absolvovala čtyřměsíční pobyt v léčebně v Apolináři, a potřetí v roce 2011, kdy jsem dostala novou kostní dřeň.
Když jsem byla dítě, připadala jsem si ošklivá, k ničemu a v pubertě navíc ještě tlustá, i když dnes vím, že to vůbec nebyla pravda. S alkoholem jsem se poprvé setkala asi v 15 letech a zjistila jsem, že mi pomáhá se uvolnit, zbavit se zábran, úzkosti a kterou jsem normálně cítila.
Ve škole se mi ale dařilo, stejně tak na střední a následně na VOŠ. Během studia na VOŠ se vnímání sebe sama trochu zlepšilo, ale úzkosti a strachy mě v některých situacích provázely dál. Při zkoušce z angličtiny jsem málem selhala kvůli nervozitě, Při obhajobě diplomky jsem se pak předem posilnila tequilou a výsledek byl červený diplom.
Nejdřív jsem nastoupila do práce v účtárně mezinárodního hotelu, ale kvůli osvojení si angličtiny jsem se pak rozhodla strávit dva roky v USA jako au-pair. Po návratu jsem si našla práci asistentky generálního ředitele a odstěhovala se od rodičů do Prahy. Zde jsem začala pít každý večer na uvolnění půl flašky vína, později i klidně celou. Brzy ráno jsem chodila běhat, o víkendech jsem jezdila na bruslích a podnikala různé výlety, zkrátka jsem vlastně normálně fungovala.
Pak jsem poznala muže, se kterým jsem začala žít a pronajala nám byt. Většinu jsem ale platila sama, protože on měl dluhy a moje úspory se postupně tenčily. Hádali jsme se a v této době jsem se opravdu rozpila, to byl poslední rok před léčbou. Když jsem jednou 4 dny nepila, dostala jsem epileptický záchvat, což byl také jeden z příznaků závislosti, ale tehdy jsem to nevěděla.Kolegové v práci mě upozorňovali, že mám problém, já to nechtěla slyšet. Myslela jsem si, že když se rozejdu s přítelem a přestěhuji se zpět k rodičům, vše se vyřeší, ale nevyřešilo.
Rodiče byli zoufalí. Slíbila jsem jim, že přestanu pít a fakt jsem pít nechtěla. Ale vydržela jsem 10 dní, a pak to byl sešup, opila jsem se cestou do práce, vím, že jsem usnula někde v parku, pak mě okradli. Poté, co jsem vystřízlivěla jsem si uvědomila, že už svůj život nemám vůbec pod kontrolou a požádala jsem rodiče, ať zavolají do Apolináře, že chci nastoupit.
Čtyřměsíční léčba v Apolináři pro mě znamenala znovuzrození. Naučila jsem se převzít zodpovědnost za svůj život, nevymlouvat se na okolnosti, s pokorou přijímat věci, které nemůžu změnit. Poprvé v životě jsem cítila vnitřní klid a svobodu.
Po léčbě jsem se věnovala mimo jiné akrobatickému rock'n'rollu, turistice a rekreačním sportům. Byla jsem šťastná. V roce 2010 mi ale přestala fungovat kostní dřeň. Musela jsem přestat s rock'n'rollem, pak i chodit do práce, ale snažila se pracovat z domova. Chodila jsem na transfuze krve a čekala na dárce kostní dřeně. I v této době mi moc pomohl kromě rodiny i kontakt a podpora Apolináře.
V říjnu 2011 jsem nastoupila na 6 týdnů na transplantační jednotku a dostala novou kostní dřeň. Zpočátku vše vypadalo dobře, ale asi za měsíc mi byla diagnostikována GVHD – reakce štěpu proti hostiteli, štěp začal proti mému tělu bojovat jako proti nepříteli. Léčba vysokými dávkami kortikoidů měla i vedlejší účinky, tělo mi oteklo od pasu nahoru, zejména obličej, spodní část těla byla naopak jen kosti pokryté kůží, k tomu jsem měla vysoký cholesterol, tlak a cukrovku. Fyzicky i psychicky jsem se cítila zle, v zrcadle jsem se vůbec nepoznávala, jak jsem byla oteklá. Bylo to těžké období, ale pomáhalo mi si říct, že to má třeba nějaký smysl. Když jsem se asi po roce začala dávat do pořádku, zjistila jsem, že se mi rozpadají obě kyčle, bylo to rychlé a během půl roku jsem skončila na vozíku. Těsně před tím jsem poznala mého dnes již manžela. Hodně mi pomáhal, já si užívala i život s vozíkem. Díky lékařům, dvěma operacím a umělým kloubům jsem pak znovu mohla začít chodit a dnes normálně žít. Píši o tom ale proto, že nikdy nevíme, co nás v životě potká, ale máme možnost si zvolit priority. A já si v roce 2008 zvolila prioritu nepít, protože se střízlivou hlavou se vše dá řešit snáz a díky pokoře se dá přijmout to neřešitelné. Abstinence mi dala vnitřní klid, který jsem předtím neznala a jsem za to nesmírně vděčná. Navíc jsem díky léčbě v Apolináři a následnému doléčovacímu programu, kterého se pravidelně účastním, poznala spoustu úžasných lidí a přátel.